"Když budu mít vztah, tak zemřu"
"Když budu v jeho životě, tak umře on"
...
Je to neuvěřitelné, ale některé limity má v sobě člověk tak hluboko zakořeněné, až se jeví jako "zákon vesmíru", a že "to tak prostě je".
Už od dvaceti jsem měla cosi, co se dá nazvat fóbie ze závazku. Zní to krásně a zní to velmi "léčitelně". U mě se to projevovalo tak, že nejdéle po prvním rande s kýmkoli se mi po těle rozlila ledová úzkost, která vypnula racionální myšlení a velela - Okamžitě uteč. Tyto vlny hrůzy se dostavily kdykoli během dne. Třeba i po týdnu od schůzky. Všechno se jevilo pěkné a v pohodě. Ale najednou jsem třeba jela v metru, nebo myla nádobí, nebo dělala nějakou úplně se vztahem nesouvisející činnost - a dostavil se pocit neuvěřitelné hrůzy.
Jako když sedíte v letadle, čekáte na odlet, a poleje vás hrůza ze smrti. I když racionálně tušíte, že nejspíš nezemřete, tomu strachu nic nebrání. Úplně se vás zmocní, zatemní racionální myšlení, zpřetrhá všechna pouta s realitou.
Samozřejmě že jsem se pak dříve či později zdekovala. Cítila jsem se provinile, že svým protějškům ubližuji. A hlavně jsem vůbec netušila, proč se mi to děje, proč s takovou silou, a proč tak náhle, bez zjevné vnější příčiny.
Několik let jsem to neřešila. Brala jsem to jako informaci, že ten či onen není "ten pravý". A byla jsem buď radostně sama, nebo jsem pěstovala sérii nezávazných vztahů, ve kterých jsem se sice necítila dost oceňovaná, ale zároveň jsem nevnímala žádný tlak, který by mě ze vztahu vyhnal.
A přineslo mi to mnoho let dobrodružství a vztahové pohody.
Až letos se mi do života vrátil partner, se kterým jsme kdysi byli "nezávazní", a jen co to tehdy začalo vypadat vážněji, moje strachy zaútočily a ze vztahu jsem utekla. Ani on si tehdy nebyl úplně jistý, zda je to to pravé, takže rozchod se zdál jako to jediné rozumné řešení.
Každý jsme dostal pár let na to se posunout, vyrůst, zjistit co chceme, a opět nás cesty svedly dohromady.
Nicméně moje strachy nezmizely. Moje podvědomí dokázalo vymyslet úplně neuvěřitelné kličky, kterými se mě snažilo udržet od vztahu dál. Vždycky jsem se ty strachy pokusila rozdýchat, vyčistit, ale stejně se vracely. A vracely se tak silně, že se jevily jako čistá pravda. Prostě to tak JE. Nemám mít vztah. Nemám být s nikým.
Až před pár týdny, na dovolené v Egyptě, mě ty strachy dohnaly úplně. Dostavily se včetně pocitu ohrožení života, ohrožení jeho života, konce vesmíru, prostě kompletní balení. Strach mi říkal - zachráníš se jen tak, že se rozejdeš. Že budeš bez vztahu ještě několik let.
A já jsem to mohla uchopit tak, že ano - když se rozejdu, všechno se uklidní, ty strachy přestanou, budu zase v té sice ne úplně radostné, ale pohodlné samotě na věky věků.
A nebo to ještě hecnu.
Zejména mě na tom strachu zajímalo, proč se to týká konce života. Proč mi ten strach tvrdí, že můžu mít buď život, nebo vztah? Proč si mám vybírat, když vím, že království Duše, Nebe v nás, je území nekonečné hojnosti?
A tak jsem čistila minulé životy, současné podvědomí, vztah k sobě, vztah k rodičům, vztah k vlastnímu životu... a teprve když jsem rozpustila limity ve vztahu k životu (ty, které ve mně vyvolávaly smrtelnou hrůzu a deprese, které jsem si celé ty roky neuměla vysvětlit), tak se situace uvolnila.
Cítím, že jsem se po pár náročných týdnech jakoby znovu narodila. Je mi zvláštně a je mi lehce. Je pro mě opravdu zvláštní a nový pocit, jít vedle přítele po louce a nepřemýšlet nad tím, kdy z nás kdo zemře, jen proto, že ten vztah umožňuju. Jsem za to nesmírně vděčná!
Ale dalo mi to novou hloubku v tom, jak přistupovat k vám a ke čtení z Duše.
Jen málo strachů a obav, se kterými za mnou chodíte, jsem nepoznala a nemusela se s nimi nějakým způsobem vypořádat :-) S každou takovou "lahůdkou", limitem, který se zdá naprosto nepřekonatelný, a který nakonec uvolním, se můj život posune na nový level.
Máte za sebou něco takového? Nějaký limit, který jste museli překonat, který ve vás vyvolával hluboké obavy, ale stejně jste to nakonec dali?
Dejte mi vědět! :)
