Milá ženo, milý muži,
nejdřív Ti chci říct, že pokud procházíš úzkostí a depkou, nebo to máš za sebou, jsi viděn, jsi viděna. Nejsi v tom sám / sama.
Vím, že se možná cítíš, že na to temné místo za Tebou nikdo nemůže. Že Ti nejde pomoct. Že stejně nedovedeš vysvětlit kde přesně jsi a jak se to mohlo stát.
Vím, jaké to je, budit se v noci hrůzou a smutkem. S pocitem, že Tě vtahuje jiná realita, než kterou znáš, jiná než ta, kterou sdílí všichni ti "venku", ti zdraví.
Možná se Ti to teď tak nejeví, ale cesta ven existuje. Zkus si představit, že ta depka je jako rýma. Máš zanesené dutiny, bolí Tě polykat, ale vedle té nemoci jsi ještě Ty, zdravý a silný člověk. Do toho zdravého místa se jde navrátit.
Sdílím s Tebou svůj příběh, a doufám, že Ti pomůže zase trochu blíž ke světlu. Tento článek se mi nepíše lehce. Ale věřím, že čím otevřenější budu, tím víc třeba někomu pomůžu k pocitu, že tu není sám a že má smysl poprosit o pomoc. Nejsem odborník na deprese ani psycholog. To, co sdílím, jsou mé subjektivní zkušenosti. Na konci článku přidávám tipy, co mně osobně nejvíce pomohlo.
Poprvé jsem se s "depkou" potkala ve třinácti. Ještě jsem to neuměla pořádně pojmenovat, a ani jsem nevěděla, že se děje něco, co by nemuselo.
Pamatuju si, že jsem se budila s těžkým smutkem na hrudi a zamlženou myslí. Ta mlha v hlavě byla jako neprostupný, kousavý stín, skrze který jsem koukala na svět a který mi neustále dával najevo, že na tomhle světě nikdy nebude líp, že jsem selhala, a že pro mě nemůže nic dobře dopadnout.
Myslela jsem si, že je to normální. Ne, že by tento stav zažíval každý, ale že tenhle silný pocit vlastní bezcennosti je něco, co ke mně patří. Že jsem to já.
Bude to znít bláznivě, ale tehdy jsem se vyléčila tak, že jsem každý den posílala světlo sobě i celému světu. Prostě jsem si představovala, že ze mně jde léčivý proud lásky nejdřív směrem k mému životu a ke všem lidem, které znám, a potom i k celé Zemi. Bolestná mlha se pomalu rozpustila, a v sedmnácti letech jsem se zamilovala, což jsem brala jako odměnu za svoji snahu. Rok a půl jsem si pak užívala skoro bezstarostného života.
Asi nejhorší období "depky" jsem zažila kolem devatenácti, po maturitě. Rozešli jsme se s přítelem, a nepodařilo se mi dostat se ani na konzervatoř, ani na jedinou vysokou školu.
Byl rok 2009 a všude vládla finanční krize - takže najít si práci se zdálo několik měsíců nemožné.
Tehdy jsem se začala budit se silnými stavy úzkosti.
Přišlo mi, že jsem selhala na nejvyšší možnou míru. Většina mých spolužáků byla někde na vysoké, případně se jim podařilo najít si práci. V mých očích to vypadalo, že jsem někde udělala "chybu" a vesmír mě potrestal tím, že mě vyřadil ze systému. Bála jsem se, že nemám žádnou budoucnost, že už si nikdy nenajdu práci, a že pro mě zkrátka život skončil. Po několika měsících vytrvalé úzkosti a zmatku mě napadlo, že by bylo možná lepší odejít ze světa. Tyhle myšlenky mě užíraly několik týdnů, ale já se rozhodla, že je prostě musím "vydržet".
Po čtyřech měsících hledání jsem si našla práci na infolince a přihlásila se na pomaturitní studium angličtiny. Pravidelný řád mi postupně pomohl depku zvládnout, ale trvalo mi ještě dalších 8 měsíců, než jsem se začala cítit úplně zdravě. Velikou oporou pro mě byli rodiče, kteří mi dávali svobodu, podporu a důvěru, že to zvládnu a že "se" zase najdu.
Během studií vysoké škole (kam jsem se dostala hned další rok) jsem měla možnost naučit se několik terapeutických metod. Zpracovala jsem si hromadu bloků a proměnila základní nastavení mysli.
Mnoho let se mi depka úspěšně vyhýbala. Občas vykoukla v nějakém krátkém a intenzivním odstínu - třeba když jsem si během pobytu v USA dala houbičky nebo ztratila svoji první práci - ale celkově se mi dařilo udržovat a rozvíjet svoji úroveň štěstí. To štěstí a vděčnost byly díky překonaným těžkostem opravdové a dlouhodobé, pro mnohé mé kolegy nejspíš i poněkud otravné.
Až letos, v jednatřiceti, mě to zase potkalo. Úspěšně jsem překonala dlouhá období lockdownu, start vlastního podnikání i pár rozchodů, až se stalo něco nečekaného... dovolená.
Po roce intenzivní práce jsme vyrazily s kamarádkou na týdenní dovolenou v Egyptě. Těšila jsem se.
Ale hned druhý den jsem se začala cítit divně. Takové rostoucí vnitřní napětí. Nejdřív bylo nenápadné, ale sílilo při úplně nesouvisejících situacích. Při pohledu do pouště. Během snídaně. Při koupání v moři. Všechny ty věci, pro které člověk na dovolenou jezdí, ve mně z nějakého důvodu vyvolávaly úzkost. Během pár dnů úzkost přerostla v bolestivé vlny hrůzy, které mi zaplavily celé tělo.
Už jsem za sebou měla hodně práce na svém podvědomí, i s hromadou klientů, takže jsem napnula všechny síly i zkušenosti, abych ten postup zvrátila.
Ale bohužel. Sedmý den jsem cítila, že dorazila deprese, která moji obvykle veselou a motivovanou mysl vyřadila z provozu. Strach z nitra říkal - umřu. Umřu a nedá se s tím nic dělat. Pokud zůstanu v životě svého přítele, ublížím mu a on umře také. Bylo to iracionální a velice smutné. Začala jsem počítat dny do návratu. Ale ani po příletu domů jsem se necítila líp. Připadalo mi, že část mě stále zůstala v poušti, aby "zaplatila" za to, že si dovolila chtít od života víc. Vlny hrůzy a smutku přicházely se stále stejnou intenzitou a zdálo se, že není cesty ven.
Nakonec jsem vyhledala zkušenou terapeutku Metody RUŠ (která mi už mnohokrát navrátila klid mysli) a pustila se do práce. Během jedné terapie (cca 2,5 hodiny) zmizel pocit deprese, za což jsem nekonečně vděčná. Během dalšího sezení se rozpustily přilehlé limity a přesvědčení.
Celkový propad, od prvního pocitu úzkosti, přes depku až po "naskočení" na zdravá, stabilní kolečka trval 2 týdny. Nechápu, že jsem kdysi zvládla vydržet depku i několik let. A i proto vám píšu tuhle zkušenost.
Díky každému, kdo mi na cestě pomohl. Kdo mě vyslechl, přijal, povzbudil. Už se zase cítím v pohodě a vděčná za to, že tomu tak je.
Zajímaly by mě vaše zkušenosti. Pokud se vám povedlo překonat depku nějakým osvědčeným způsobem, byť netradičním, určitě se o něj podělte!
Mně vždycky pomůžou tyto záchytné body:
0) Když nastupuje úzkost, zastavím se a uvědomím si pocity v těle. Jak se mi nohy opírají o podlahu nebo držení zad. Uvědomím si, že depka je jako rýma - takové dočasné zahlenění mysli. Může se to stát, je to nemoc a nedělá to ze mně špatného člověka. Mám kus nemocné mysli, ale nejsem tím kusem. Mohu to léčit.
1) Pravidelný režim, zahrnující intenzivní práci, zdravé jídlo a cvičení. Poraněná mysl se má o co opřít a začne produkovat aspoň nějaké hormony navozující pocit bezpečí a stability.
2) Sejít se s lidmi a svěřit se. Pro člověka s akutní depkou je tohle skoro nepředstavitelné, protože věříte, že jste na temném místě, na které za vámi nikdo nemůže. Přesto vás prosím, zkuste o tom promluvit s lidmi, kterým věříte. Třeba vás překvapí svými zkušenostmi a náhledem
3) Psychoterapie. Jakýkoli druh, který s vámi rezonuje. Já osobně nedám dopustit na Metodu RUŠ (www.metodarus.cz). Na stavy úzkosti a depky mi vždycky zafungovala neuvěřitelně rychle a zázračně. Nejsložitější bylo akorát mé odhodlání vylézt z temného místa a na terapii se přihlásit.
4) Medikace? S tou bohužel nemám zkušenosti, a ani bych si na to netroufla. Hodně lidem prášky pomohly. Já zatím vždycky věřila, že se z toho dostanu, a dělala jsem pro to všechno, všemi ostatními metodami, které jsem znala. Ale dovedu si představit, že pro mnoho lidí to je nakonec veliká úleva.
5) Rozvíjet sebe a svůj záměr. Jakkoli se to v temném období zdá složité - když se položím do srdeční práce (například čtení z Duše), spojím se se svým Záměrem a najednou mi přijde všechno jednodušší. Postupně mi to pak vrátí celkový pocit klidu.
Dobrá zpráva je, že jsem nakonec vždycky našla cestu ven. I když se ty stavy zdály naprosto bezvýchodné. A většinou po překonání nejtěžšího přišly radostné chvíle, které mě zase na dlouhou dobu nahodily do stabilní pohody.
A tu stabilní pohodu ze srdce přeju každému, pro koho je na ni těžké dosáhnout.
Plánuju natočit meditaci na zklidnění úzkosti a pocitu deprese. Dám vám vědět, až bude!
